Ráno jsme vstávali kolem desáté. David od desíti držel tři orlí pera, ale skončil během odpoledne. Viking s Filosofem šli dětem pro vodu.

Vstali jsme kolem deváté za zvuku mé kytary a jediné ranní písně, kterou na ni umím a to Klusovi Marie.

Sešli jsme se v 10:15 na Kralupském nádraží. Nik, Martina, Bára, Vojta, David, Viking a Třéňa. Doubravka jela autobusem s dětmi, poněvadž chce první čtyři dny tábora strávit se svým svěřencem Toníkem. Cesta byla místy veselá, místy unavená.

Je pondělí 7. 7. Sedím ve vlaku do Kralup. Jedeme na vodu! Na Vltavu. Rozhodl jsem se, že si budu psát lodní deníček. Jsem zvědavý, jestli mi to půjde, jestli ho neztratím a jestli tu vodu vůbec zdárně dokončíme. Tak zatím AHOOOJ!

Maky nebo Třéňa? To byla první otázka, kterou jsme si položili hned po usazení se ve vlaku do Neratovic. Jela jsem totiž i já – nový přírůstek do našeho roverského kmene. Měla jsem s sebou pytlík třešní, na který jsme se všichni slétli jak supi. Nějaký trouba (Viking) vymyslel, že se mi bude říkat Třéňa, […]

Mé přípravy na Báře se lehce protáhly a já se tak na nádraží vydal, nikoliv svižnou chůzí, ale svižným klusem přeměňujícím se místy až ve sprint. Obtěžkán batohem plným jídla, kytarou a ještě nějakými camfrňousy (kus-kus) jsem se tak před výpravou pěkně protáhl. Vlak jsem doběhl opravdu na poslední chvíli. Uffff

Byli jsme po urputném zdolávání stěn v Holešovicích unaveni, to ano, ale stejně nám to nezabránilo v okamžitém plnění nové výzvy. Bylo nám ale jasné, že to bude chtít hooodně kofeinu.

No jo, ty brambory se moc nepovedly, ale stejně jsme je zbaštili. A po večeři, vzhůru na nádraží.

Jako jediní odvážní jsme se ráno vydali na lezeckou stěnu v Holešovicích.  Naše grupa byla složená z: udatného Nika, horolezecky nadaného Davida, zrzavého Matěje a tý brunety.. No, sakra, jak se jmenuje.. Jo, Martiny, ale ta je nepodstatná.