Führeroviny, nebo též důčesláva. Po ránu mě Martina zasypala sladkostmi na oslavu mých, již jednadvacátých, narozenin. O medvídky jsem se hned podělil a jednoho naložil do vody. Ztratil se.

Posnídali jsme bramborové placky s hořčicí, křenem nebo na sladko, jak kdo měl chuť. Po včerejším výletě jsme dlouho spali a tak jsme po snídani jen poklidili tábořiště a začali dělat oběd. Těstovinový salát s tuňákem, rajčátkem, citrónkem a spoustou jiných dobrých věcí. Při jeho přípravě jsem začal vyřezávat lžíci, kterou jsem nedodělal. Přes víkend se na tábory přijelo podívat mnoho starých přátel. První nás přišla navštívit Plína se svým chalanem. Prohodili s námi pár slov a pokračovali do Manětína. Ondra s Uzlíkem, kteří se zastavili záhy, se zdrželi déle. Posadili se a chvíli s námi rozprávěli. Pak se vydali na Čoubák. Salát byl výborný a bylo ho dost. Dojídal jsem ho ještě ve vlaku. Po obědě jsme s Doubravkou, Martinoua a Bárou vyrazili na katolické bohoslužby do Strážiště. Zbytek lidí dostal za úkol připravit večerní táborový oheň. Svou účastí jsme výrazně navýšili počet zúčastněných na bohoslužbách a po jejím konci nás přišla pozdravit varhanice a posléze i kněz, který si nás pamatoval ještě z loňska. Prohodili jsme s ním pár milých slov a cpajíc se meruňkami od Pytelů jsme vyrazili zpět. V táboře jsme byli kolem půl páté. Oheň ještě připravený nebyl. Šli jsme tedy sundávat s holkama lana ze stromů. Jimarovat si tam vyzkoušely i Martina s Doubravkou a shodili mi pár lan. Servisní lana jsem ale shazoval sám. Po chvíli přišli ostatní i s Davidem, který se mi už při stavě stal se svou lezeckou průpravou užitečným pomocníkem. Nechal jsem ho vylézt na poslední strom, který zdárně odstrojil. Bohužel ale špatně uvázal lano na slanění, které se tam tak zaseklo a já tam musel stejně vylézt. Materiál jsme srovnali a se zbytkem z tábora ho odnesli k lávce, kde jsme ho s Ondrou zkontrolovali. Pak jsme vše odnesli k jeho služební fábii do Černé Haťe. Zde se naše cesty opět rozdělili, když se pouze Martina s Doubravkou a Bárou rozhodli využít mé zkratky kolem bývalého Bílého srubu. V táboře jsme byli výrazně dřív. Šli jsme ještě do tábora prvního oddílu, kde jsme rozmlouvali s Davem a Petrem. Sešli jsme se tam také s druhou půlí. Přesunuli jsme se do tábora. Já s holkami jsme se šli ještě osvěžit podvečerní koupelí. Byla příjemná a voda teplá. Když jsme se vraceli, začínalo pršet. Kluci přikryli oheň plachtou a na našem zastřešeném náměstíčku jsme povečeřeli utopence. Byly výborně naloženy. Třénino hodnocení předcházel dotaz, jestli mají utopenci takto chutnat. Když jsme jí ubezpečili, že ano, tak nám potvrdil, že jsou dobří. Ještě nějakou dobu pršelo, tak jsme si povídali.

Před jedenáctou začal první táborový oheň našeho kmene. Krom Vojty u něj byli všichni členové a host Petr, toho času vůdce střediska.

V úvodu Třéňa složila svůj skautský slib, ke kterému ji přivedl právě Petr. Poté jsem jí ještě předal červenou šňůrku. Trochu jsme se ohlíželi za prvním rokem našeho kmenu. Vzpomínali jsme na naše společné výpravy. Petr nám povídal o tom, co dělal, když byl v roverském věku a přidal k tomu takové poslání našemu kmeni. Pár písní a začali jsme si povídat o tom, kam bychom chtěli náš kmen posunout v příštím roce. Padaly zajímavé podněty. Například, že bychom měli vylepšit náš vztah s mladšími generacemi střediska. Měli bychom víc myslet na, to, že ten kmen by měl jednou sloužit i jiným. Měli bychom se všichni víc zapojovat do přípravy programu, měli bychom se otevřít středisku a veřejnosti. Uvidíme, jak s těmito vizemi naložíme. Táborák jsme slavnostně ukončili hvězdičkami a mezinárodní skautskou večerkou v Gilvelském kruhu přátelství. Většina roverů odešla a u dohasínajícího ohně se mnou zůstali jen Třéňa, Martina a Petr. Bavili jsme se o různých obyčejných věcech. O vodě, o kamarádech, o britských skautech v Praze a před jednou jsme šli také spát. Měli jsme před sebou poslední noc na Střele. A byla krátká.