Maky nebo Třéňa? To byla první otázka, kterou jsme si položili hned po usazení se ve vlaku do Neratovic. Jela jsem totiž i já – nový přírůstek do našeho roverského kmene. Měla jsem s sebou pytlík třešní, na který jsme se všichni slétli jak supi. Nějaký trouba (Viking) vymyslel, že se mi bude říkat Třéňa, avšak rozumná část oddílu protestovala a řekla, že budu Maky.

Po příjezdu do Turnova jsme se snažili sehnat jakoukoliv sámožku, kde by bylo otevřeno i po šesté hodině večerní (Doubravka s Barčou mezitím snědli část svojí svačiny). Naše úsilí se vyplatilo a my nakoupili nejnutnější zásoby a vyrazili jsme k penzionu Na Klokočských skalách, vedle kterého jsme si postavili stany, ve kterých jsme stejně nespali (díky krásnému počasí jsme se totiž uvelebili pod širákem). Na místo jsme dorazili už za tmy a i stavění stanů probíhalo už po tmě, tudíž bylo velmi zajímavé hledání svých věcí, které byly rozmístěné v různých stanech.

Druhý den nás již od rána sužovala žízeň a tak jsme se rozhodli jít sehnat nějakou zásobu vody do okolí. Cestou jsme objevili mnoho jeskyní, které jsme samosebou museli řádně prozkoumat. Po prolezení všech jeskyní jsme našli pochybný „pramen“, resp. čůrek, ze kterého nám velice pomalu natekl půl litr zakalené vody. S touto zásobičkou jsme se vydali prozkoumávat Klokočské skály dál. Za zmínku určitě stojí skála, na níž se dalo dostat po provazovém žebříku, z něhož chytla Barča hysterický záchvat 😀 . Naše cesta pokračovala kolem borůvkového porostu na zříceninu hradu Rotštejn a v nedaleké vesnici jsme doplnili zásoby pitné vody a posilnili se točenou kofolou. Kolem 4. hodiny jsme se vydali zpět ke stanům na obědo-svačinu. Poté, co jsme se najedli párků z předešlého dne, jsme vyrazili do Turnova, kde jsme se svlažili v řece Jizeře a také jsme zde utopili Doubravky frisbee. Na zpáteční cestě jsme se živili třešněmi, Martina s Doubravkou skákaly přes kupky sena a objevili jsme také studánku s pitnou vodou poblíž našeho útočiště. Večer jsme vyrazili opět na zříceninu Rotštejn, abychom si zde uvařili večeři, která se skládala ze sójového masa, kečupu a těstovin. Na ohni jsme také rovnou uvařili snídani na další den, což bylo müsli, do kterého nám napadalo „trochu“ popela. S plnými žaludky jsme zpívali písničky a v pozdních nočních hodinách jsme se s jednou čelovkou na skupinu vraceli zpět na kutě. Zalezli jsme do spacáků, chvíli pozorovali hvězdy a družice a pak chrrrrrr…. Ještě nesmím opomenout říci, že Viking opět celou noc neutišitelně chrápal.

V neděli jsme posnídali popelavé vločky, které jsme dochutili cukrem, medem, kakaem a cestou nasbíranými borůvkami, třešněmi a jahodami. Po jídle jsme si sbalili své saky paky, rozloučili se s majiteli penzionu a vyrazili do Turnova na vlak. U pramene, kam jsme chodili pro vodu, jsme si udělali přestávku a Nik s Doubravkou hráli na kytaru. Po nějaké chvíli jsme vydali opět na cestu. Bylo úmorné vedro, takže jsme šli pomaleji. Když jsme už byli v Turnově, avšak ještě dosti daleko od nádraží, zjistili jsme, že vlak nám jede už za pár minut. Inu jsme se s krosnami na zádech rozběhli a v tomto nesnesitelném vedru běželi dobrých pět minut. Každopádně vlak, resp. autobus (náhradní doprava kvůli výluce na trati) jsme stihli. Vypadali jsme zřejmě, jako když jsme zrovna vylezli z vody, ale stihli. Autobusem, ve kterém se pro jistotu snad ještě topilo, jsme dojeli do Mladé Boleslavi, kde jsme přestoupili na vlak do Neratovic. Cestu tam jsme všichni proklimbali a v Neratovicích nás Nik opustil. My jsme opět přestoupili a ubírali se vlakem do Kralup.

Zazvonil zvonec a mé první výpravě je konec… 🙂