Mé přípravy na Báře se lehce protáhly a já se tak na nádraží vydal, nikoliv svižnou chůzí, ale svižným klusem přeměňujícím se místy až ve sprint. Obtěžkán batohem plným jídla, kytarou a ještě nějakými camfrňousy (kus-kus) jsem se tak před výpravou pěkně protáhl. Vlak jsem doběhl opravdu na poslední chvíli. Uffff

A tak se vlak přes všechny obtíže rozjel s šesti rozjařenými rovery. Hned jsem myslel jen na to jedno a tak jsem od Martiny, Doubravky, Báry, Vojty a Vikinga vybral peníze. Než jsem se stihl rozhodnout, co s tou kupou peněz provedu, už jsme byli v Bubenči a vylili se na perón.

Vyrazili jsme na to nejkulaťoulinkatější náměstí, které kdy něco vyhrálo. Nevím co, ale asi by se tak nejmenovalo, kdyby nic nevyhrálo. Nasedli jsme na autobus a pádili po té nejevropštější třídě vstříc Evropě. Naši euro-cestu jsme ukončili Na Dědině, kde jsme z tohoto světáckého autobusu č. 119 vystoupili. Vyrazili jsme do západního cípu Šáreckého údolí, kde stojí bývalá čerpací stanice, která až do sedmdesátých let minulého století zásobovala pitnou vodou vodojem na Dědině. V devadesátých letech tuto malou stavbu získal jeden zdejší skautský oddíl a postupně ji přeměnil na skautskou základnu. Z dálky nám tato budka připomínala squat a ani bližší ohledání nás z tohoto pocitu nevyvedlo. Budova to byla značně posprejovaná a značně zatuchlá, ale měla své kouzlo. Již při příchodu nás čekal místní správce, který na špalku vytloukal hřebíky z nějakých prkének. Provedl nás a řekl co a jak. Ještě jsme mu pomohli odvalit pár klád o pár metrů vedle a pak jsme ho již neviděli. Osiřeli jsme. Otevřeli jsme okna, aby se trochu vyvětralo. Venku jsme u špalku za neustálého hovoru dojídali svačiny a pak, když se ochladilo a když jsem vevnitř zatopil, jsme se přesunuli mezi čtyři pomalované zdi. Hodně se mluvilo o škole a já radši šel vařit polévku na plynový vařič. Vývar s nudlemi. Bylo ho dost a byl dost pozdě, tak jsme si ještě chvilku povídali a pak šli postupně spát.

Ráno jsme se vzbudili dopoledne. Po snídani jsme někteří blbli na slackline. Martina fotila. Vyrazili jsme na procházku Šáreckým údolím, jejímž vrcholem byl nákup v Bille. Cestou tam jsme potkali hrající si skauty a cestou zpět nám Doubrvaka dávala logické hádanky. Po návratu jsme poobědvali, jestli se tomu tak dá říct, vzhledem k pozdní hodině. Poté nás opustil Vojta. Připravili jsme dřevo na večerní plánovaný buřťák a v podvečer vyrazili na další výlet. Tentokrát do obory Hvězda. Schválně jsme vyráželi pozdě, abychom tam došli za tmy a mohli si patřičně užít romantičnost místa. Po cestě jsme si, jak je naším zvykem dost povídali. Bedlivě jsme si prohlédli kostel sv. Fabiána a Šebestiána pod oboru a o kousek výše navštívili podnik s točenou limonádou. A už jsme byli před branou obory. Dlouhá široká cesta lemovaná černými stromy a zakončená osvětleným letohrádkem působila opravdu efektně. Vydali jsme se pomalu vpřed. Po cestě jsme ještě občas obsadili nějakou tu lavičku a u Hvězdy se vyblbli na dětském hřišti. Letmo jsme si prohlédli renesanční stavbu, která byla beztak zavřená a vydali se s přestávkou u toi-toi zpět, kolem rybníku v západní části obory. Zpět jsme to s lehkým blouděním vzali kolem pankrácké věznice a pak přes sídliště Na Dědině. Vrátili jsme se kolem desáté příliš unaveni na dělání ohně a tak jsme si vytopili budku a v teple si uvařili čaj a buřty. Opět jsme dlouho rokovali a šli spát.

V ranních hodinách příštího dne nás opustil Viking, který pospíchal na bitvu Na Džbáně. Hned po snídani jsme se dali do uklízení. Doubravka s Bárou pospíchali na vlak, tak nás také opustili dřív. S Martinou jsme dokončili úklid, popovídali si s divným týpkem, nechali na stole peníze, schovali klíče a šli.