Tak jako každý rok jsme se  vydali strávit společně Silvestr, tentokrát ale na netradičních 9 dní, na naší milovanou Dřevomorku. Účastníci  : Matěj, Vojta, David, Doubravka, Martina, Nik, Barča a Viking.

Cestu vlakem jsme museli zvládnout-bohužel- bez našeho hlavního Rovera Nika, poněvadž jel nakoupit jídlo s kamarádem Radkem, za což ho stále uctíváme . Celou cestu jsme je oplakávali tak moc, že jsme skoro nestihli vlak v Liberci. David dostal ve vlaku od Doubravky k Vánocům kravatu s kachničkama, kterou musela objednávat až z Ameriky a David byl proto po zbytek dne veselej jak ředkvička. Ve vlaku z Liberce do Grossschenau jsem začala číst knížku Hunger games, takže během dalších dvou dnů se mnou nebyla řeč, dokud jsem nezjistila, kdo umře jako poslední…

Silvestrovský program byl připravený na sníh, ale protože jsme super roveři s velkým R, rychle jsme se počasí dokázali přizpůsobit a improvizace programu byla následující: hraní her, rugby a  pokeru-včetně velkého pokerového turnaje, výlety do okolí, vaření, jezení, spaní a další oblíbené aktivity.

Protože jsme zmlsaní a šikovní, vařili se třeba lahůdky jako svíčková, rajská s kuskusem, čéna (česká čína) nebo kuře na paprice. Každé jídlo jsme natáčeli na video a vymýšleli mu originální pokřik.

Téměř každý večer se odvážná výprava hrdinů vydala zdolat horu Luž a zapsat se do místní knihy návštěv. Tito junáci, v obvyklém složení Nik, Douba a Viking, snad jen dvakrát opomněli zaútočit na místní výškový rekord. Skvělý zážitek se nám také zjevil za komínem… Doslova. Asi dva dny jsme si jeden druhého často dobírali slovy: „Táhni za komín!“ Až se zkrátka jedno pozdní odpoledne chňaplo lano, hodilo se přes střechu a v dalších patnácti minutách se většina z nás kochala výhledem zpoza komína, ač natrhávat si zadek o ostrý hřbet střechy se nám vskutku nejevilo jako nějak komfortní záležitost, pročež se naše místní lordstvo, Fil, Douba a Viking, raději rozhodlo snést se ze střechy a nechat někde zavlát jejich přenádherný kočičí prapor. Zajímavou činností je také Rover: aneb cesta tam a zase zpátky… Konkrétně když se skupinka nejudatnějších z nás vydala na dalekou, deset km dlouhou cestu do Varnsdorfu. Napřed jsme to střihli svižnou rychlostí do Waltersdorfu, odtud hbitě přes  Grosschenau na již řečený cíl naší cesty. Cestu jsme si báječně zkrátili povídáním o příbězích z Bible. Z toho města nám odporem naběhla husí kůže. Kam se člověk podíval se na zemi válel jeden papírek vedle druhého, mezi nimiž se procházely vyzývavě oděné ženy, které navíc nebyly ani trochu pěkné. Když jsme konečně nakoupili vše, co nám chybělo, vydala se naše čtyřčlenná banda hrdinů zpět nejrychlejším tempem, jaké ze sebe vypudila, jen abychom se už nenacházeli v tom Odporově.

Cestou zpět nám  sice asi o dva kilometry utekla zatáčka, takže se zjevila nutnost přejít

ošklivě zablácené pole, což byl také důvod, proč se hnědé stopy našich bot s radostí zachovávali na grosschenauském chodníku. Pak už se ovšem družina statečných, poskládaná z Nika, Marťana, Vikinga a Douby, hnala zpět na výtečný guláš, který zbylá skupina lenochů připravila na chatě. Pak nás všechny už čekal velkolepý Nový rok. Večer jsme strávili v příjemné přítomnosti  čokoládových fondů, hrajíc přitom všemožné hry, které mnozí z nás pro ostatní připravili. Po zbytek noci jsme zkrátka už jen křičeli, oslavovali a hodovali na neuvěřitelných horách popcornu, který se ráno povaloval úúúpplně všude. Za pár dní nás už ale čekali Kralupy a my se museli vrátit zpět domů, natěšení na další akci. 🙂