Stěna Holešovice 16. 11. 2013
Asi nám přeskočilo kolečko někam, kam nemělo, když jsme se rozhodli, svěřit své životy šňůře, jestli centimetr tlusté.
Ale od začátku, protože ten je vždy před koncem.
Vždycky jsme toužili jet do Lužických hor řezat dřevo. Vyloženě jsme po tom prahly. Bylo to tak vyložené, až se nám to mělo poštěstit. Nedbali jsme toho, že naše chata Dřevomorka bude plná skautských rodin a mi budeme spát všichni na dvou postelích, a s chutí jsme se chystali na řežbu. Bohužel na poslední chvíli nám neshody s novým lesníkem zamezily v prožití snu….
Museli jsme tedy vymyslet, co teď. Už od mala jsme si všichni rádi lámali končetiny, takže lezecká stěna v Holešovicích pro nás byla jasná volba. Sešli jsme se v pátek na naší pravidelné schůzce, na které jsme položili koberec a snědly hamburgery od McMatěje. Posilněni na noc jsme se uložili a na dobrou noc si pustili pár dobových snímků (Čistá duše, Vykoupení s věznice Shawshank a Equilibrium).
Ráno. Možná naše poslední. Hlavami se nám honily vzpomínky. Na domov, na rodinu…
Cesta do Prahy probíhala mlčky. Tak mlčky, že nás div nenapomínali. Pojednou jsme stanuli na prahu lezeckého centra, na prahu života a smrti. Osobní věci jsme si uložili do skříněk a jali se s patologickým nadšením zdolávat stěny pobité barevnými boulemi. David, nejšílenější z nás, nás vedl. Zdolávali jsme jednu stěnu za druhou a se zklamáním zjistili, že asi nezemřeme. Ba co víc, začalo nás to i bavit. Když jsme měli ruce už tak vysílené, že by tak tak udrželi vidličku s utopencem, tak jsme šli na utopence a nutno říct, že na dobré utopence. S poloplnými žaludky jsme se vrhli vstříc dalším dobrodružstvím. Lezli jsme a lezli, až jsme dolezli k samému vrcholu našeho dobrodružství. Davidův výstup na krápník. Uvědomili jsme si, že toho čeho on, nikdy nedosáhneme a radši šli domů.