Část z nás se ve čtvrtek 2. 4. 2015 sešla v 9 hodin na Báře, konkrétně Martina, Douba, David, Viking a po cestě jsme nabrali ještě Honzu. V této skupině jsme vyrazili na smrtelnou cestu – brodili jsme se blátem a šlapali kopce, až jsme se dostali do prvního vytyčeného cíle – to jest Nová Ves, kde jsme nabrali Maky s Bárou. Vyjeli jsme po šílené silnici, kde málem Marťu srazil kamion a řítili se (dobře, do toho kopce se spíš líným tempem šinuli) směrem do Roudnice. V půli kopce jsme zjistili, že to nebude tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Skvěle maskovaní blátem, jsme byli pro automobily téměř neviditelní. Pak začal foukat ještě vítr.

Vzhledem k defektu Bářiného kola jsme se museli vydat polní cestou do Ledčic, směr Makyina mamka. Zbytek výpravy se schoval ve vraku pirátské lodi na dětském hřišti. Pustili jsme se do svých svačinek a čekali na Maky. Naprosto promočení a zmrzlí, ale s dobrou náladou, jsme konečně po celkem třech hodinách a třiceti kilometrech dojeli do Roudnice. Mnozí z nás ani nevěřili, že někdy dojedou. Ve skautské klubovně nás přivítaly dvě sličné roverky. My jsme se jako výraz díků začali okamžitě svlékat. Pak jsme se opět velmi rádi pustili do žracích orgií a poté polehávali. Mezitím jsme asi hodinu sepisovali seznam na jídlo. Doubravky milý dědeček nám přivezl ke kostelu batohy. Viking s Doubravkou jeli do Libkovic k Doubiné babi pro vajíčka, marmeládu a česnek. Bára, Honza, David a Maky šli na nákup, Marťa vyzvedla Dominika a Radka na nádraží. No jo, vysokoškoláci mají zas něco extra.

Když jsme se všichni zabydleli, Dominik začal vařit zelňačku. Bohužel jsme netušili, jak moc bude tento úkol náročný, jelikož Roudnická plotna je velmi omezená, zato lednička je spíše mrazák a to ještě zmrzlý. Proudili k nám davy roverů, se kterými jsme večer vyrazili na Noční přechod Řípu. Na Myšáka a Mišáka nikdy nezapomeneme. Velká část Roudnických ale zakempila v hospodě, a tak jsme na vrchol slavné české hory dorazili skoro sami. Do postýlek jsme padali jako vosy do medu.

Druhý den jsme chtěli jet do Terezína, tomu ale předcházelo brzké vstávání, výborná snídaně v podobě ovesné kaše a příprava jídla na celý den. Nejdříve jsme dojeli do Nučnic, kde nás milý pán i s koly převezl přívozem do Nučniček. Odtud to byl do Terezína docela kousek.

Malá pevnost – Terezín: Zvláštní atmosféra. Děsná zima. Dobrá průvodkyně. Samý hroby. Skoro gulag. Zkrátka a dobře, do Terezína se musí každý podívat sám. V ceně vstupenky do Malé pevnosti byla zahrnuta a i vstupenka do muzea ghetta, takže jsme se tam také vydali, akorát jsme se rozpůlili na dvě půlky. Jedna zapadla do úžasné restaurace, druhá taktéž.

Po náležitém odpočinku, posilněni čajem, kávou či polévkou (jedna půlka z nás přispěla v restauraci koupí polévky na postižené) jsme se opět setkali – tentokrát před muzeem ghetta. Bylo to velkolepé – spousta obrázků od dětí, které ve většině případů druhou světovou válku nepřežily, jejich dopisy, deníky, noviny, které ve zdejším ghettu vydávaly, a mnoho dalších výtvorů. My však po celodenní drncavé a kruté jízdě na (ve většině případů) tvrdých sedačkách neměli dostatek sil, abychom min. 3 hodiny prostáli před pravda zajímavými, ale pro nás příliš těžkými cedulemi (čtení s hlavou stále zakloněnou nebo luštění písmen, která díky nasvícení nejdou vidět, dá zabrat). Tak jsme se po zralé úvaze rozhodli, že to raději zabalíme a vyrazíme vstříc skvělé večeři, kterou pro nás babička hrobecká připravila.

Tentokrát nám však vál vítr do zad, takže místo očekávaných 2,5 hodin, jsme do Libotenic (vesnice před Hrobcema) dorazili během 1 hodiny. Tak jsme osídlili zdejší historické hřiště a vyčkali na vhodnější okamžik k vpádu na anglický trávníček Klementovic prarodičů.

Bramboračka, brambory, dušená zelenina, pečené vepřové s plátkem sýra a slaninou. Po čajíčku a náležité siestě jsme poděkovali babičce a jeli dál. Byl pozdní večer, třetí duben a parta unavených, ale spokojených skautíků brázdila kopečkovité břehy Labe.

Večer jsme si šli téměř hned hajnout (možná jsme se na něco podívali), ale kdo si to má pamatovat?

V sobotu nás čekali jen v Krábčicích. Tak jsme si dali volné odpoledne. Koho zajímá, že jsme pak byli v jiném domově důchodců. Přišli jsme si s nimi zazpívat s kytarou a popovídat. Hlavní je, že tam byl moc milý pán, který si s námi celou dobu povídal o jeho skautování, pak jedna paní, která má u skautů vnoučka. S pocitem dobře vykonané práce jsme se zase flákali, pozor, oprava, odpočívali v krásné cukrárně!

Neděle byla ve znamení příprav na Velikonoční pondělí. Holky dělali vajíčka, kluci si dali kratičkou obkliku (asi tak 20km) při hledání vhodných proutků na naše něžné sedínky. V mezičase jsme prolejzali roudnický labyrint na skautské základně.

A v pondělí hurá domů. Holky si na sedlo skoro nesedly, protože přišli i roudničtí roveři. Au au. Když se nám podařilo vyjet, s hrůzou jsme zjistili, že zase nedojedeme suší. To snad ne! Sníh? Vážně?! Domů jsme přijeli promočení, zmrzlí, z kol jsme nesesedali, ale seskakovali nebo padali. I tak to byla ale jedna z dalších krásných roverských akciček.

P.S. Celkově jsme ujeli přes 100 km.

P.P.S. Ponaučení z této cesty: čím blíže jste Nové Vsi, tím více sněží.